Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Miškovský

11. 4. 2007

JOSEF MIŠKOVSKÝ

Seminární práce Tomáše Michala

ÚVOD

ObrazekV úvodu své seminární práce bych chtěl zdůvodnit volbu tématu – osoby Josefa Miškovského. Pan redaktor Josef Miškovský je totiž úzce spjat s mým rodištěm – Českým Brodem – a to nejen tím, že jeho jméno nese jedna z ulic, či že se v Žitomířské ulici nachází rodinná vila Miškovských. Tato má geografická spřízněnost s asi nejvýznamnějším či rozhodně jedním z nejvýznamnějších Českobroďáků není však jediným důvodem. Josef Miškovský měl totiž letos v březnu (1999) své 140. výročí narození. Kdo to byl tedy Josef Miškovský? V jakém smyslu či jakou činností je spjat s Českým Brodem? Byl opravdu člověkem významným? Přesahoval jeho význam region města Českého Brodu? Jaký význam měl ve svém regionu? To jsou asi základní otázky, které se v mé nedostačující práci pokusím zodpovědět. Vím však jistě, že jedna otázka vyvstane – proč se o něm nic nedozvíme v novodobých publikacích, tuto otázku nemohu zodpovědět.

RODINA, DĚTSTVÍ A MLÁDÍ JOSEFA MIŠKOVSKÉHO

Bylo by vhodné zpočátku uvést, že příjmení Miškovský je odvozeno od původního bydliště členů rodu Myškovice. Tvrdé „y“ se změnilo údajně na „i“ vlivem toho, že v někdejších školách se vyučovalo v německém jazyce, v němž se „y“ nevyskytuje. Pokud nahlédneme do farních matrik1) zjistíme, že předci Josefa Miškovského již v poslední čtvrtině 17. století byli poměrně významní, zámožnější sedláci nejprve ve vsi Poličany, pak v Poboři, kam přichází rod Miškovských počátkem 18. století a kde v r. 1772 nechal vystavět na návsi kapličku Sv. Gotharda. Otec Josefa Miškovského se jmenoval Jan Miškovský – byl gruntovníkem v Poboři a starostou této obce v r. 1867. První manželkou Jana Miškovského a zároveň maminkou Josefa Miškovského byla Marie Aronová, dcera Tomáše Arona, sedláka v Ratenicích a Alžběty Sekavcové z Chocenic. Pan Jan Miškovský se oženil ještě jednou. Druhou manželkou mu byla slečna Kateřina Hamtáková, dcera gruntovníka v Limuzích. Pan Josef Miškovský se narodil z prvního manželství dne 10. 3. 1859 v Poboři. V té době měl již dva sourozence, sestry Josefu (5 let) a Marii (3 roky). K úplnosti rodinného zázemí dále uvedu jméno jeho manželky – Anny Klímové, dcery Bedřich Klímy, mlynáře v Penčicích a Anny Schauerové z Bečvár. Jedním z nešťastných dnů pana Josefa Miškovského je 23. září, kdy mu roku 1894 umírá jeho milovaná žena. O dětství J. M. nemáme mnoho zpráv. Zprávy se kuse zmiňují o tom, že navštěvoval školu ve Svojšicích a že jej jako chlapce zavezl otec do německého města Jablonného na „veksl“, aby se naučil německy. Potom chodil do reálky v Kutné Hoře, tolik spjaté s osobou Karla Havlíčka Borovského. Tato významná postava českých dějin a literatury se stala Miškovskému vzorem. Právě zde v Kutné Hoře se J. M. jako mladík začal věnovat novinářské činnosti, dále se však soukromě vzdělával.. Po té nějaký čas pobýval v Praze, ale o tomto pobytu máme doposud málo zpráv. Na své dětství vzpomíná J. M. i veřejně a to již jako letitý pán. Na následujících řádcích uvedu jeho vzpomínky, otištěné v Našich hlasech r. 1915. Tyto vzpomínky nám částečně přibližují nejen Miškovského dětství a mládí, ale i jeho vztah k otci a strýci Aronovi, vypovídají o poměrech ve škole i obecných, o vřelém vztahu Miškovského k husitství. Nyní však už nechme „mluvit“ J. M.: „Od svého otce, rolníka na Kouřimsku, jsem v dětství o Husovi nikdy neslýchal, až teprve za studií, při nahodilém rozhovoru jsem seznal, že otec má o husitství vědomosti z beletrie, z historických románů a z lidového podání. Hus a Žižka byli u něho hrdinové a vlastenci, důvěrní přátelé, vedli společně válku a byli hodni upřímné úcty. Otec byl jich ctitelem, podobně jako Karla Havlíčka, ale nepokládal za moudré, hovořiti o tom s dětmi. Když jsem z kutnohorské reálky přinesl rukopis Křtu Sv. Vladimíra, sebral mně jej otec nepozorovaně a spálil jej. Snad jej znepokojovaly bujné formy Havlíčkovy satiry… Zato můj děd, matčin otec Aron, výměnkář z Ratenic na Poděbradsku, který u nás na Poboři nějaký čas žil, nedělal žádných okolků s velikými pravdami přede mnou osmiletým vnukem. Odbíral Barákovu Svobodu a já mu z ní předčítal, když jsem první písmenky poznával, a v přestávkách přidával děd výklady k přečteným článkům…

Tehdy působil v S. málo osvícený a hodně nesnášenlivý farář, jehož ani otec neměl rád pro prchlivost. Na něho jakoby se byly hodily přečetné ty věci z Barákova „Kukátka“, a děd můj dovedl vždy najíti spojitost mezi živým příkladem a radikálními novinami. Byl–li dán podnět tímto tiskem v zacházce do dějin, zvláště husitských, rozohnil se děd a jedinému posluchači svému v pokojíku vypravoval nejkrásnější věci o mistru Husovi, o Jeronýmovi, o Žižkovi, Prokopovi. Tak vyrůstala v mladé duši představa těchto dějinných osob a došlo ve škole k rozporu s farářem. Tehdy na sklonku staré školní éry, byl kněz ve škole vládcem a s–ký farář despotou. Jednou při vyučování náboženství zabrousil si na Husa – snad z nějakého časového podnětu – a na jeho slovo kacíř padla z lavice odvěta: „Žádný kacíř“. Byl jsem to já, odchovanec starého výměnkáře, čtenáře „Svobody“. Otcova vážnost u faráře zachránila mne před výpraskem – kněz nazval mne „klukem mizerným“.

Do Českého Brodu přichází J. M. v březnu 1881. Bydlel nejprve na náměstí u kupce G. Holečka, za rok se přestěhoval do domu J. Loňského, teprve v r. 1886 se nastěhoval do nového domu č. p. 21, kam si v den sňatku 16.10.1886 přivedl svou mladou manželku Annu. Zde se jim narodily děti Božetěch (1887), Boleslav (1891) a Drahomíra (1893). Zde také zemřela jeho milovaná žena. V r.1910 se opět stěhuje do své nově postavené vily Na Vanderkách, kde prožil dalších třicet let svého činorodého života.

Tolik by bylo asi k hlavním bodům vypsaných v názvu této kapitoly – rodina, dětství a mládí. Na závěr této kapitoly bych však chtěl ještě představit pana Miškovského v soukromí a zmínit jeho osobní vlastnosti. Jsem si vědom, že souvislost mezi osobními vlastnostmi a rodinným zázemím, dětstvím, mládím není příliš velká, ale určitý vliv těchto činitelů musíme jednak připustit, jednak považuji za důležité alespoň částečně představit J. M. v jeho soukromí, předtím než se budu věnovat jeho rozmanitým činnostem.
Jaký byl tedy J. M. v soukromí? Na základě prostudovaného materiálu nemohu tuto otázku však plně zodpovědět. Miškovský je hodnocen především jako skromný člověk, žijící spořádaný život v tiché domácnosti, i když na druhou stranu víme o jeho častých návštěvách českobrodských hostinců. Sám ve svých vzpomínkách 3) uvádí, že v mládí (v době prožité v Praze) svůj volný čas věnoval politickým debatám, jak bylo zvykem, ve vinárnách a hostincích, kde se scházela jemu názorově blízká spisovatelská a žurnalistická společnost. Někdy je oceňována jeho novinářská bystrost a vtip, ale mnozí jeho současníci připomínají laskavý humor i v soukromí. Právě tímto způsobem se ve svých polemikách vyhýbal hrubostem, překrucování a lhaní, ale to již odbíhám od tématu této kapitoly. Z jeho činnosti veřejné můžeme poznat, že to byl člověk myslící více na ostatní a zájmy celku než na sebe. Jeho veřejná činnost zároveň odráží lásku, jež pociťoval k Českobrodsku a Podlipansku. Také nepřítomnost rodinné kroniky bývá spatřována jako jakýsi důkaz toho, že tento skromný všestranně vzdělaný redaktor byl prost jakékoliv osobní ješitnosti a domýšlivosti. Mám pocit, že člověka charakterizují určitým způsobem jeho přátelé. Pro částečné dokreslení J. M. uvádím několik jmen jeho přátel, s nimiž si často psal.4) Tito přátelé jsou význačnými osobnostmi v české kultuře, jsou to spisovatelé, výtvarníci, herci a další. Kdo jsou tito přátelé jmenovitě? Má odpověď: Alois Jirásek, Zikmund Winter, Josef Pekař, August Sedláček, Václav Vojtíšek, Josef Holeček, Ignát Hermann, Jan Herben, Hanuš Kuffner, Ladislav Šaloun, Láďa Novák, Ludvík Kuba, Jan Koula, Antonín Balšánek, František Kmoch a další. S Františkem Kmochem jej pojilo velmi vřelé a dávné přátelství. Proto ho také kolínský Sokol požádal o smuteční řeč nad hrobem Fr. Kmocha a podobně se zachovalo město Kolín, které jej o rok později (v r. 1913) požádalo, aby promluvil při slavnostním odhalení pomníku Františka Kmocha v parku na Labském ostrově dnes Kmochově.

1) Václav STRACH, Předci redaktora Jozefa Miškovského, Českobrodský zpravodaj, 1994, roč. 34, č.12–13, s.2.
2) Jozef MIŠKOVSKÝ, Z let šedesátých, Naše hlasy, 1915, roč. 35, č. 26, s.3.
3) Jozef MIŠKOVSKÝ, Vzpomínky, Naše hlasy , 1911, roč. 31, č.5, s.2.
4) Dle korespondence dochované v soukromém vlastnictví.

JOSEF MIŠKOVSKÝ – REDAKTOR, NOVINÁŘ

Jednou z prvních myšlenek či slov, která se mi vybaví při jméně Josef Miškovský je redaktor, novinář. Netvrdím, že tato jeho činnost je zcela nejdůležitější, ale J. M. byl mimo jiné i novinář a to ne ledajaký. O tom, že uměl psát se můžeme jednak přesvědčit sami pokud se začteme do Našich hlasů, jednak nepřímým důkazem je jeho dlouhodobé – 32 let trvající (1904–1936) předsednictví v Jednotě českých novinářů, jejímž zakládajícím členem byl od roku 1902 a byl jím až do r. 1938. Zároveň byl členem Všeslovanského svazu novinářů. S novináři pěstoval i čilé neformální styky, jak o tom svědčí jejich časté návštěvy v Českém Brodě a okolí, na nichž jim byl tím nejzasvěcenějším průvodcem. V létě 1911 se zúčastnil sjezdu slovanských novinářů v Bělehradě, jehož místopředsedou za Čechy byl zvolen. Byl uznávaným krajinským novinářem, o čemž svědčí řada významných funkcí v novinářských spolcích, ale také množství zachovaných projevů při příležitostech Miškovského životních jubileí. V předcházejících řádcích jsem zmínil Naše hlasy. V následujících řádcích se pokusím blíže přiblížit Naše hlasy a novinářskou činnost J. M. Tento krajinský časopis Českobrodska, vynikající novinářské úrovně, vyšel poprvé v dubnu 1881.1) Zpočátku vycházel jednou týdně, později od r. 1888 jako čtrnáctideník. Právě v letech 1888 – 1899 vydává J. M. zároveň s Našimi hlasy čtrnáctideník Naše listy, které střídaly Naše hlasy, a tak vlastně týdně měli Českobrodští nejčerstvější zprávy.2) Tak k tomu bylo až do zrušení tzv. novinářského kolku, tedy do konce r. 1899. Od r. 1900 vycházejí Naše hlasy opět jako týdeník nepřetržitě až do období první světové války, kdy byly po předchozích částečných cenzurách úředně zastaveny. Poslední bylo číslo 32, ročníku 35, ze dne 7. srpna 1915. Vydávání bylo obnoveno po skončení první světové války, porážce a rozpadu Rakouska–Uherska, v samostatném Československu, č. 1, ročníku 38, ze dne 14. listopadu 1918. Naše hlasy vycházejí pak až do r. 1939, 8. dubna 1939 vycházejí poprvé pod tlakem politických událostí s podtitulem List národního souručenství, avšak J. M. jejich vydávání posléze raději zastavil, než by se podepisoval pod něco s čím nemohl souhlasit a 16. září, v posledním čísle se s Našimi hlasy, loučí. Tím skončila mnoholetá etapa tohoto oblíbeného hodně odebíraného v Říčanech, Sadské a do konce v Praze, ale i přesídlenými rodáky působícími dokonce i v zámoří. Časopis nám přibližuje život, práci a kulturní dění v bývalém okresu českobrodském i v jeho sousedních oblastech, především v Kouřimsku a Říčansku. První čísla Našich hlasů jsou tištěna v Praze v tiskárně E. Grégra, vydavatele mladočeských Národních listů. Další čísla jsou tištěna v tiskárně Pak a Nedvídek v Kolíně. V r. 1915 jsou tištěny v kralupské tiskárně a v letech 1919 – 1934 u Al. Hanuše v Kolíně. Dále užívá služeb českobrodských tiskáren, nejprve L. Beneš a později J. Bílka. O Našich hlasech však můžeme mluvit i jako o „orgánu bojovného mladočešství“.3) Pan redaktor přichází totiž do Českého Brodu jako pověřenec mladočechů přímo od samotného vedení Národní strany Svobodomyslné s jasným záměrem pro Českobrodsko, přesněji Podlipansko, propagovat myšlenky radikálního mladočešství, jeho základní názor, že střední i nižší sociální vrstvy jsou nositeli skutečného češství, že lze jen sotva sdílet důvěru ve spojenectví s historickou šlechtou, což naopak propagovali staročeši. Politická orientace J. M. je nám již tedy známa. Je nám znám z předchozí kapitoly i vzor pana J. M. – Karel Havlíček Borovský. Dalšími významnými osobnostmi, jež ovlivnily Miškovského při práci novináře byli redaktor Národních listů J. Barák a spisovatel J. Holeček. A tak si dokážeme představit, jak asi vypadají či lépe v jakém tónu znějí Miškovského články a dalších přispěvovatelů Našich hlasů. Je třeba napsat souvislosti se zmínkou jména Karla Havlíčka Borovského, že Miškovský se jeho vzoru nikdy nezpronevěřil, o čemž svědčí četné takřka neohrožené články, projevy na veřejných shromážděních a styky s pokrokovými politiky. Tudíž zákonitě byl J. M. velmi zajímavým pro rakouskou policii a místního okresního hejtmana, který nejednou konfiskoval vyšlá čísla Našich hlasů. Za neloajální postoj k politice císařského domu projevovaný na stránkách Našich hlasů bylo jejich vydávání ve válečném roce 1915 zastaveno a obnoveno až r. 1918, jak je již výše zmíněno. Přes toto počínání – odporu ze strany okresního hejtmana, navíc podporovaného místním vlivným advokátem, Miškovský svou věc v podstatě i v době Rakouska–Uherska vyhrával. J. M. totiž Naše hlasy nejen mistrně redigoval, ale dovedl získat i skupinu dobrých přispěvovatelů – např. Josefa Baráka, Jakuba Arbesa, Josefa Holečka, Zikmunda Wintera a v neposlední řadě Dr. Jana Herbena s chotí. Tím pádem Naše hlasy byly nejčtenější v regionu. Právě láska k regionu jej ovlivnila i v této činnosti novinářské. Od 90–tých let je totiž pomalu v každém čísle časopisu Naše hlasy nějaká historická zpráva. J. M. zejména v těchto historických zprávách osvědčil své znalosti a především cit pro historii a novinářský um, neboť dovedl vybrat mnoho zajímavých podrobností, událostí z historie a je v libovolném rozsahu čtenáři přiblížit. Svým čtenářům však přibližoval kraj – svůj i jejich – nejen z hlediska historického ale i z hlediska přírodních krás, jež barvitě popisoval. Tak vábil turisty částečně historii, částečně přírodou především na Českobrodsko a Podlipansko. Lipany si obzvláště oblíbil, ale jim se hodlám věnovat ve zvláštní kapitole. Časopis Naše hlasy přinášel tedy nejen politické články, fejetony, politické a denní zprávy z domova a ze světa, uveřejňoval dopisy, zprávy ze soudních síní, beletristické práce, hospodářské články, zprávy o literatuře, hudbě a umění, zprávy ze spolku a inzeráty, avšak nesmím zapomenout ani na výše zmiňované zprávy z historie anebo vypovídající o přírodních krásách v bezprostředním okolí. Dnes mohu říci, že časopis Naše hlasy byl ve své době velmi významný. Svůj význam si v jistém slova smyslu drží dodnes, neboť je velmi cenným, třebaže jednostranným dokumentem o vývoji mého města a okresu v průběhu šedesáti let. I dnešní čtenář Našich hlasů se rád začte do zpráv tohoto časopisu. Čtenáře zabývajícího se či studujícího historii navíc potěší mnohé zprávy o událostech v regionu, o kterých se nikde jinde nedozví. Čtenář tak může jakoby v jiném úhlu nahlédnout do časů nedávno minulých, do časů svých předků – pradědů a dědů. Poněvadž jsem již několikrát zmínil Karla Havlíčka Borovského v souvislosti s Josefem Miškovským, chtěl bych věnovat tomuto vztahu alespoň následující dva odstavce. Zařazuji ho do této kapitoly z toho důvodu, že oba byli novináři, politici a dle mého významní lidé. J. M. ctil K. H. Borovského pro jeho kritičnost, světový rozhled a věcnou opravdovost. Vliv K. H. Borovského je patrný i v realistickém slohu J. M.. O vztahu J. M. ke K. H. B. symbolicky hovoří i ta skutečnost, že po přesídlení J. M. do své vilky Na Vanderkách r. 1910, zde mu na fasádě provedl akademický sochař Karel Opatrný reliéf podobizny Havlíčkovy. Redaktor Miškovský se velmi zasloužil o Havlíčkův kult a o vybudování muzea, národního památníku v jeho rodném domku v Borové, který byl zakoupen jeho přičiněním jako předsedy Jednoty českých novinářů. J. M. byl i pokladníkem Havlíčkova fondu českých novinářů a vedl také několik let se vlekoucí vyjednávání s majiteli domku. K slavnostnímu otevření rodného domku a muzea v Borové došlo až v srpnu 1931, přičemž první kroky k získání domku byly podniknuty už r. 1913.

1) Jsou uváděny dva údaje: 4. dubna – Jaroslav GRULICH, Novinář, spisovatel a regionální pracovník, Českobrodský zpravodaj, 1980, roč. 20, č. 7, s. 12–17.
10.dubna – Zuzana MIŠKOVSKÁ, Jozef Miškovský, Českobrodský zpravodaj 1999, roč. 39, č.3, s. 8–9.
2) Náklad obou časopisů dosahoval v 90–tých letech průměrně 500 výtisků. V této době od r. 1885 začínají v Českém Brodě vycházet konkurenční Českobrodské listy se staročeským zaměřením, avšak v r. 1890 zanikají. Redaktorem byl František Mužík a později shodou okolností Josef Miškovský bez vztahu k našemu J. M.
3) Miroslava BOČKOVÁ, Jozef Miškovský, redaktor, spisovatel, vydavatel, novinář, Českobrodský zpravodaj, 1996, roč. 36, č. 8, s.7.

JOSEF MIŠKOVSKÝ – NAKLADATEL, LITERÁT

Nejvýznamnějším počinem J. M. jako nakladatele bylo vydání řady knih Jakuba Arbesa např. Záhadné povahy, Zpěvy našeho lidu aj…

Protože vydavatelská a nakladatelská činnost byla velice nejistým zdrojem obživy koupil J. M. v Českém Brodě filiálku pražského knihkupectví Antonína Reinwarta a v r. 1884 si podal žádost o povolení provozování živnosti knihkupecké a obchodu s hudebninami a uměleckými výrobky. V témže roce ji rozšířil o prodej papíru, psacích a školních potřeb. Od r. 1885 se obchod trvale nacházel v domě č.p. 21 na náměstí. V r. 1913 se knihkupecké a nakladatelské činnosti J. M. vzdal ve prospěch svého syna Božetěcha. Rodinná tradice skončila 1.3.1950 násilným zrušením živnosti. Neméně významná byla literární činnost J. M., z jehož děl mohu uvést: Nebezpečná láska, Durynkova olše, Selské povstání z r. 1775 – z paměti Fraňka Jana Vaváka Milčického – jež opatřil poznámkami a vydal v Českém Brodě r.1886. Památník ve formě brožury se stručnými dějinami města, při příležitosti sokolských závodů česko–amerických,1) konaných 26. června 1887 v Českém Brodě z jeho popudu, když nebyly v Praze povoleny. Pro Ottův slovník naučný z r. 1891 zpracoval heslo Český Brod s přehledem městských dějin. Dále napsal životopis Václava Červeného. Spolu s Hanušem Kuffnerem, novinářem a odborným vojenským spisovatelem vydal historickou publikaci Bitva u Lipan, která přinesla cenné poznatky strategické, jež užívá i Petr Čornej v knize Lipanské křižovatky. O něco později napsal J. M. zajímavou stať o českobrodském školství do sborníku Českobrodsko a Černokostelecko, díl I. Další díla jsou Životopis Jana Bohumíra Dlabače, Kacíři a první evangelíci na Českobrodsku, O pokladech pánů Smiřických s titulní perokresbou na obálce od přítele ak. malíře Ládi Nováka. Tato práce je navíc zajímavá tím, že Miškovský v tomto díle zpracovává ještě v jeho době živé legendy o tuchorazském pokladu po léta předávané ústně z generace na generaci. Českobrodské pivovarství je údajně nejdůležitější prací J. M., neboť v tomto případě zpracovává archivní prameny a přistupuje k nim kriticky. Na obálce prvního vydání tohoto díla je taktéž kolorovaná kresba od již zmíněného umělce Ládi Nováka. Na památku stoletých narozenin spisovatelky Karolíny Světlé rozené Rottové vydal Rodinnou kroniku Rottovskou. Je autorem také knížky – Cesta do Štamburku – oblíbená parodie na omezeného pražského měšťana – slavila své doby v Praze veliký úspěch.2) Dalším drobným, ale oblíbeným dílkem, na které bych nechtěl zapomenout, je Z tobolky starého novináře, což je sbírka anekdot vzpomínkového rázu ze života autora. K jeho literární zároveň novinářské činnosti bych chtěl ještě uvést, že přispíval pod pseudonymy Pobořský, Sekanec aj. články historickými i politickými do různých časopisů. A pod těmito pseudonymy vydal ještě i několik politických brožur.

1) Karel BEDNAŘÍK, Jozef Miškovský, Českobrodský kulturní zpravodaj, 1965, roč. 5, č.4, s.13–14.
2) VĚSTNÍK KLUBU ČS. T. KO 1934, č.5–7.

JOSEF MIŠKOVSKÝ A ČESKOBRODSKÝ ARCHIV

Ve svých významných historických pracích , ale i dějepisných statích o Českém Brodě a okolí využívá poznatků nabytých z českobrodského městského archivu. V podstatě je první, kdo jej užívá, neboť zároveň je jeho objevitelem. Na objevení a zachránění českobrodského městského archivu se podílel s J. M. ještě městský tajemník Bureš. K objevu došlo r. 1884 na půdě bývalé staré školy u kostela Sv. Gotharda. Současně tak byla objevena nejstarší dochovaná kniha města se záznamy z let 1421 – 1496 a starou knihou kšaftovní od r. 1444 do r. 1590 a s trhovými zápisy od r. 1554 do r. 1721. Špatný stav městského archivu může čtenář vytušit ze slov samotného J. M., který jej charakterizoval takto: „Litujeme, že perly ty pohozeny někde v koutě a že není člověka, jenž by z pramene tak bohatého čerpal k dějepisným statím a úvahám. Snad se najde časem přece někdo …“.1) A našel se v něm samém. Pan Miškovský totiž tyto prameny pečlivě studoval a údajně zamýšlel zpracovat a vydat celkové dějiny města ve spolupráci s archivářem Národního muzea Václavem Schulzem, k tomu však, bohužel, nedošlo. Jeho práce ho však vedla k tomu, že českobrodský městský archiv uspořádal a navíc jeho nejstarší knihy opsal a opatřil rejstříky.2) Českobrodský městský archiv byl později přenesen do budovy Podlipanského muzea v Č. Brodě, o jehož výstavbu se J. M. velmi zasloužil.3)

1) Kronika Podlipanského muzea.
2) Tamtéž
3) Ottův slovník naučný.

JOSEF MIŠKOVSKÝ – POLITIK

Již dříve jsem zmínil, že v době, kdy přichází do Českého Brodu , byl nadšeným radikálním mladočechem.

Dva roky po svém příchodu se stal jednatelem právě založeného Politického spolku Podlipanského. Základnu tohoto spolku tvořili statkáři Českobrodska a Černokostelecka. Účelem spolku bylo „vzbuzovati a šířiti vědomí o politických a národních právech a starati se zákonnými prostředky o to, by jim byla platnost v životě veřejném“.1) Účel spolku a vlastně i celý spolek byl tedy zaměřen mladočesky. J. M. jako jednatel tohoto spolku organizoval veřejná shromáždění a zval k přednáškám do Č. B. mladočeské politiky, novináře a jiné známé osobnosti – jako byl – J. Herben (redaktor Národních listů), Fr. Tilšer (poslanec v říšské radě), Dr. J. Podlipný (významný právník té doby), Dr. E. Engel (poslanec zemské a později říšské rady). J. M. vedl také zápisy spolku až do r.1894, kdy se spolek rozešel. Za svou politickou činnost byl rakouskými úřady neustále stíhán. V jednom hlášení okresního hejtmana v r. 1893 je označen za člověka, který je antidynastického smýšlení, pohybuje se v nacionálně–radikálních kruzích, stýká se mj. s K. St. Sokolem (poslancem říš. rady za mladočeskou stranu, v r. 1894 souzen za spojení s Omladinou) a dalšími, kteří byli známými představiteli pozdější radikální státoprávní strany, do jejíhož výkonného výboru byl J. M. v r. 1899 zvolen. Spolu s ním byli členy této strany i dr. K. Baxa, dr. Al. Rašín, z Č. Brodu také V. Axamit, tajemník Okresního výboru. Později se k tomuto proudu připojil dr. K. Kramář, původně člen Masarykovy realistické strany. Za státoprávně demokratickou stranu, později čs. národně demokratickou, je J. M. v říjnu 1918 delegován do nově utvořeného Okresního národního výboru v Č. Brodě. Politickou činnost J. M. za první republiky lze charakterizovat asi takto: „ Činnost, kterou J. M. vyvíjel na půdě nejrůznějších místních spolků, okresního výboru a městského zastupitelstva, se dotýkala bezprostředně každého obyvatele Českobrodska a velice se tak podobala politice drobné práce usilující o zvyšování vzdělanosti a celkové úrovně národa, kterou prosazoval T. G. Masaryk, s nímž byl J. Miškovský také v osobním kontaktu“.

1) Jozef MIŠKOVSKÝ, Vzpomínky, Naše hlasy, 1911, roč. 31, č.5, s. 2.

JOSEF MIŠKOVSKÝ A JEHO VEŘEJNÁ ČINNOST

Tato kapitola velmi úzce souvisí s kapitolou předcházející. Přesto jsem se rozhodl ji vlastně „uměle“ vytvořit a vyčlenit, neboť rozsah projektů v podstatě jeho zásluhou uskutečněných je více než značný. Právě ve volbách r. 1897 byl zvolen J. M. poprvé do městského zastupitelstva. V zastupitelstvu prosazoval řadu dobrých nápadů prospěšných městu. Zasloužil se např. o zřízení Okresní nemocnice v Č. Brodě, která vznikla účelnou přestavbou bývalých kasáren zeměbrany, v letech 1902–1903, přičemž nemocnice byla otevřena r. 1905. Jako silniční referent Okresního výboru prosazoval válcování silnic, které v té době bylo v počátcích. Několik let působil v okresním školním výboru. Kromě toho byl iniciátorem založení městské spořitelny, postavení pomníku Prokopa Velikého a Husova památníku, propagátorem a organizátorem poutí na Lipanské bojiště. V prvních poválečných volbách byl znovu zvolen do městského zastupitelstva, a to za stranu národně demokratickou. Pomohl představitelům města řídit obecní záležitosti v těžké poválečné době a na podzim r. 1923, po skončení volebního období, již nekandidoval. Hlavní náplní jeho aktivit se stává dokončení výstavby muzea. Od r. 1895 tu existuje Muzejní jednota, jejímž zakládajícím členem a později předsedou byl. On měl vůbec obrovský podíl na získání jednak potřebných financí, jednak bohatého materiálu – zejména knih a starožitností. K popularitě myšlenky vybudování muzea využil svých Našich hlasů, kde např. dělal reklamu dárcům, tím že jejich jména zveřejňoval. Od počátku prosazoval projekt zdejšího rodáka profesora Českého vysokého učení technického, architekta Antonína Balšánka. Zajistil zde osazení figurálního reliéfu do fasády průčelí s výjevem uvítání mistra Jana Husa v Č. Brodě r. 1409, od akademického sochaře Josefa Václava Škody.1) Týž umělec provedl také jeho výstižný portrét v bronzu, zdobící předsíň Podlipanského muzea. Z podnětu J. M. provedl J. V. Škoda v r.1932 pro Tělocvičnou jednotu Sokol pomník Dr. M. Tyrše k 100–tému výročí jeho narození. Z nejvýznamnějších projektů, jež bych v žádném případě neměl opomenout je založení reálného gymnázia v Českém Brodě.

O tom, že se J. M. zajímal také o dění mimo region, svědčí spoluúčast jeho a prof. ČVUT arch. Jana Kouly na myšlence, projektu a zřízení pražského pavilonu Panorama bitvy u Lipan namalované Luďkem Maroldem a jeho spolupracovníky. Na závěr této kapitoly bych chtěl podotknout, že je třeba si uvědomit také trochu štěstí , které J. M. měl na spolupracovníky a dobu, ve které žil. Zkrátka představitelé města a okresu v době jeho života měli velké porozumění pro jeho návrhy a rady, které navíc dokázali ocenit. Důležitá je také ta skutečnost, že jeho nápady by se v dřívější době jen stěží realizovaly, v pozdější době by třeba již nenašly pochopení. Na druhou stranu nelze upřít J. M. velký cit pro realizaci a výběr projektů, a to nejen druhů, ale i místa. Životaschopnost jím založených projektů byla paradoxně zpochybňována až po dlouhé době jejich existence, v podstatě až v době naší – tedy polistopadové. 

1) Kronika Podlipanského muzea.

JOSEF MIŠKOVSKÝ A ČESKOBRODSKÝ SOKOL

Nyní bych se chtěl věnovat Miškovského vztahu k Sokolu. J. M. je označován jako horlivý stoupenec, člen, propagátor a funkcionář Sokola. O jeho prvotním vztahu k Sokolu a ke stavbě budovy Sokola nechám jej samotného opět „promluvit“. „Ale v jedné věci jsem s Dr. Šimkem nesouhlasil od počátku: s jeho stanoviskem vůči Sokolu. Nerozuměl jsem jeho kyselosti a nedal se svésti proti sokolům, do jichž řad jsem se hned přihlásil, ale činným jsem se stal teprve v nové budově. Do té doby jsem nebyl považován za přítele, ač jsem Sokolu ničím neublížil, a při sbírce na stavbu zašli ke mně dva sbírající bratři více z potřeby všeobecné než–li vnitřní. Později mi vyjevili, že jsem je svým obolem překvapil – čekali prý odmítnutí“.1) O tom, že se stal významným propagátorem a funkcionářem Sokola svědčí i jeho hlavní podíl na pořádání česko–amerických závodů v Českém Brodě 26.6.1887, když byl v Praze zakázán druhý Všesokolský slet, na který byli američtí Sokolové pozváni (viz kapitola J. M.– nakladatel, literát). O vztahu J. M. k Sokolu svědčí další jeho slova, která vyslovil r. 1929 při oslavě svých 70. narozenin. Řekl totiž, že kdyby se znovu narodil, šel by „mezi sokolstvo a novináře“. V čele českobrodského Sokola působil v letech 1919 – 1928. Tak jako on měl vřelý vztah k Sokolu, tak byl on sám oblíben mezi sokolstvem, které se v hojném počtu účastnilo jeho dějepisných přednášek a vlastivědných vycházek do okolí města, které pro ně pořádal. V jisté míře můžeme považovat za symbolické i to, že když 13. srpna 1940 Josef Miškovský zemřel, vypravilo mu město důstojný pohřeb, který se stal posledním veřejným vystoupením Sokolů vůbec a zároveň posledním projevem českého vlastenectví v Českém Brodě, a to již ve druhém roce Protektorátu Čechy a Morava.2)

1) Jozef MIŠKOVSKÝ, Vzpomínky, Naše hlasy , 1911, roč. 31, č. 13, s.2.
2) Jaroslav KUNC, Kdy zemřeli ...? 1937–1962, Praha 1962, s.174.

JOSEF ČI JOZEF MIŠKOVSKÝ?

Mnohé překvapí podpis Josefa Miškovského, neboť místo tradičního českého „s“ nalezneme na jeho místě „z“. J. M. nebyl takový nevzdělanec, že by dokonce chyboval při psaní svého jména. Naskýtá se nám otázka „Proč tak činil?“ Odpověď není spjata s jeho původem či rodem, který nepocházel ze Slovenska nebo z jiných slovanských oblastí, ale odpovědí je „pouhý“ obdiv a úcta ke Slovensku, jež je charakteristická pro vzdělané Čechy 19. století. Miškovský měl obdiv, důvěru ke všem Slovanům, pochopitelně i Rusům. Velmi kladný vztah měl k Srbům, v r. 1883 navštívil Srbsko a Bosnu se svým přítelem spisovatelem, novinářem J. Holečkem – na tuto cestu velmi rád vzpomínal. Nejvřelejší vztah měl však k Slovákům, s nimiž soucítil v otázce jejich útisku ze strany Maďarů, na což mnohokrát upozorňoval. Všechna má předchozí slova potvrzuje i to, že patřil k organizátorům Slovenského týdne v Praze koncem r. 1884. On a J. Holeček přivezli do Prahy evangelického kněze Sámo Tomášika z Chyžného na východním Slovensku, autora písně Hej, Slované, a další představitelé slovenské inteligence. Ti byli v Praze 25. listopadu bouřlivě uvítáni a důstojné bylo i rozloučení o tři dny později v Českém Brodě. Na večerní slavnosti hrál k tanci František Kmoch. Od té doby je korespondence J. M. se Slováky četnější, dopisuje si nejen se S. Tomášikem ale se S. Hurbanem Vojanským a P. O. Hviezdoslavem a jinými. Se Slováky si poštou vyměňuje tiskoviny a velmi se zajímá o dění na Slovensku. Mimo jiné se také zasazoval o vydávání slovenských děl v českém prostředí. V r. 1899 a 1901 inicioval na půdě okresního výboru zřízení Slovanských univerzit ve Lvově a Ljublani. Vyzval také obce v okrese, aby podávaly petice za zřízení české univerzity v Brně. V r.1904, v době rusko–japonské války, zaslal českobrodský okresní výbor na jeho podnět telegram do Petrohradu jako projev sympatií se slovanským národem. Navíc jeho knihkupectví nabízelo také učebnice ruského jazyka a usiloval o ustanovení ruského kroužku v Českém Brodě. Jeho upřímný a vřelý vztah k Rusům byl pochopitelně v druhé polovině 20. století patřičně zneužit. Bylo by zajímavé a lákavé využít slova „kdyby“ – slova pro historika zapovězeného. Otázkou totiž zůstává, zda by Miškovský zachoval svůj kladný vztah k Rusku či SSSR i v 50–tých letech. A tak i když se říká, že Miškovský umíral v temné době r. 1940, umíraly jeho myšlenky a ideje, které prosazoval a které zastával i v letech poválečných. Podle mého by byl jistě ještě více zklamán.

JOSEF MIŠKOVSKÝ A LIPANY

J. M. přichází do Českého Brodu právě v době, kdy vrcholily přípravy na oslavu odhalení mohyly na Lipanech, a ihned se do nich zapojil. Stal se členem výboru pro oslavu, která byla od počátku v režii mladočechů. Na stránkách Našich hlasů nadšeně vyzýval k účasti na těchto oslavách v září 1881, až došlo k jejich konfiskaci. J. M. se tímto ujal na dlouhá léta organizování pravidelných lipanských poutí, které se staly i přesto, že byly mnohokrát zakazovány, zrcadlem politických poměrů jak za Rakouska, tak za republiky. O tom jak tyto lipanské pouti vypadaly a probíhaly si můžeme udělat představu, neboť Josef Miškovský o nich píše, mnohdy jako jediný, na stránkách svých Našich hlasů. Tohoto spolehlivého pramene – Našich hlasů– užívá i Petr Čornej v knize Lipanské ozvěny. Jak jsem již napsal podlipanský kraj si J. M. obzvláště oblíbil a jeho úsilí o zvelebení tohoto kraje, úprava vrchů a cest kolem, má slova potvrzuje.

ZÁVĚR

Mou práci jsem věnoval velmi činorodému člověku, který díky své dobrotě, laskavosti, angažovanosti ve věcech obecních se stal velmi uznávaným nejen v regionu. Snažil jsem se alespoň poukázat, že jeho přední místo v regionu je oprávněné. Zmínil jsem se či při nejmenším naznačil, že však zůstává nadále opomíjen, i když to byl člověk ve své době známý a vážený i osobami, které by měli znát všichni vzdělaní lidé. Tato má předešlá věta není nepodloženým tvrzením, a jejím nejpřesvědčivějším dokladem je dodnes dochovaná korespondence J. M., avšak v soukromém vlastnictví. To je možná jeden z důvodů, proč se této osobě dnes již nevěnuje žádný fundovaný historik. Práce, která by postihla celou jeho činnost a pokud by přinesla více informaci o Miškovském jako člověku, by byla dle mého velmi přínosná. To si netroufám tvrdit o mé práci, ale myslím si, že alespoň nastínila odpovědi na otázky položené v úvodu a tedy přinesla i jistý, i když nedokonalý obraz pana redaktora Miškovského. Jeho činorodost by mohla být dalším tématem práce spjaté s jeho osobou třeba nepřímo. Možnosti další práce na tomto přitažlivém tématu – osobě – je opravdu ještě několik. Východiskem by mohla být nejen korespondence, ale i třeba samotné Naše hlasy. Možná by nebylo špatné zaměřit alespoň drobnější práci na jeho vztah k umělcům, jejíž jména jsem v mé práci zmínil a s nimiž si Miškovský také hojně psal.

Na úplný závěr mé práce bych chtěl připomenout tu skutečnost, že pan Miškovský měl letos březnu (1999) své 140. výročí narození. V skrytu své duše doufám, že má práce jej alespoň částečně oslavila. Jsem si však zároveň vědom, že jsem zdaleka nenapsal o panu Miškovském vše, ale ještě něco velmi důležitého bych chtěl dodat – Děkuji, pane Miškovský!

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

BEDNAŘÍK, K.: Jozef Miškovský, Českobrodský kulturní zpravodaj, 1965, roč. 5, č. 4–5.
BOČKOVÁ, M.: Jozef Miškovský, redaktor, spisovatel, vydavatel, novinář, Českobrodský zpravodaj, 1996, roč. 36, č.8.
ČORNEJ, P.: Lipanské ozvěny, Praha 1995.
GRULICH, J.: Novinář, spisovatel a regionální pracovník, Českobrodský zpravodaj, 1980, roč. 20, č.7.
KRONIKA PODLIPANSKÉHO MUZEA V ČESKÉM BRODĚ.
KUNC, J.: Kdy zemřeli ...? 1937–1962, Praha 1962
MASARYKŮV SLOVNÍK NAUČNÝ – Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí I., Praha 1925.
MIŠKOVSKÁ, Z.: Jozef Miškovský, Českobrodský zpravodaj, 1999, roč. 39, č.3.
MIŠKOVSKÁ, Z.: Pocta Jozefu Miškovskému – výstava konaná r. 1997.
MIŠKOVSKÝ, J.: Vzpomínky, Naše hlasy, 1911, roč. 31, č. 1–3, 5, 13.
MIŠKOVSKÝ, J.: Z let šedesátých, Naše hlasy, 1915, roč. 35, č. 26.
OTTO, J.: OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ, Praha 1901.
ROLLO, J.: Vzpomínka, Českobrodský kulturní zpravodaj, 1965, roč. 5, č. 3.
STRACH, V.: Předci redaktora Jozefa Miškovského, Českobrodský zpravodaj, 1994, roč. 34, č. 12–13.
VĚSTNÍK KLUBU ČS. T. KO. 1934, č. 5–7.
ZENO (ZIEGLOSER J.): Vzácný vzor českého novináře Jozef Miškovský..., Ženský obzor 1940, č. 31.

Ke 140.výročí narození Jozefa Miškovského
Tomáš Michal, I. roč., Vv – D
květen 1999

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kacíři a první evangelíci na Českobrodsku (1909)

(Věra Pipková, 25. 1. 2014 21:39)

Dobrý den.
Prosím dala by se někde sehnat a případně okopírovat knížečka Josefa Miškovského Kacíři a první evangelíci na Českobrodsku (1909). Chci ji pro moji maminku(78let). Měla by by být v Českém Brodě v Podlipankém muzeu, ale přítomný pán řekl mamince, že se tam nic takového nenachází. Bude mít 3.2. narozeniny a udělala bych jí tím radost.
Děkuji předem Věra Pipková